Putování za východem Slunce, Krkonoše 10.7. 2011

Šílených nápadů není nikdy dost. Mezi takové, které ve člověku navíc vzbudí zvědavost a odhodlání, patří jistě i ten, který se zrodil v hlavě Míši (a nejen její).

Již několik let se tradičné každý rok koná pochod nočními Krkonošemi v brzkých ranních hodinách s jasným cílem – zažít východ Slunce na Sněžce. Dominik se této akce už několikrát zúčastnil.... bohužel, trasa oficiáního pochodu je nejen dlouhá, ale vede především po asfaltu, tudíž „nic pro nás pejskaře“.

Ale protože východů na Sněžce není nikdy dost, rozhodli jsme se splašit pár dalších nadšenců, naložili psiska, postroje a vyrazili z hor do hor. Aneb z hor Orlických, kde jsme se právě rekreovali, do Krkonoš.
Byl to trošku zvláštní pocit, vyrážet na výlet za setmění.

Plánovaná trasa vedla ze Strážného kousek od Vrchlabí, kde byl naplánovaný sraz. S Míšou jsme si asi ale špatně porozuměly, a protože jsem byla „mimo cilizaci“, nějak jsem prošvihla start ve 23h. S Dominikem jsme tak na místo činu dofrčeli ve 23:50, když už byla výprava dávno na cestě. No, neva, v rychlosti jsme nastrojili a zapřáhli psy a hurá dohánět zbytek výpravy.

Díkybohu jsem si vzala čelovku, a tak jsme našli aspoň desetinu značek žluté trasy, po které jsme vyrazili. Všude kolem černý les, tempo jsme nasadili rychlé, sice nás čekalo ještě spousta kilometrů, ale dohnat skupinku bylo hlavní. :) Když jsme je konečně dohnali, napojili jsme naše tahouny a už maličko mírnějším tempem jsme se vydali vstříc vrcholům.

Noc to byla velmi teplá.... na hory až nevídaně. Oblečení se na nás lepilo. Na nebi svítily hvězdy, ale jak to tak bývá, na horách se počasí mění opravdu z minuty na minutu.... Když bylo cca 01:30 a my se blížili ke Klínovkám, kde bylo už poměrně slušně vidět do kraje, začalo to ze tří světových stran „blikat“. Blesky. Zatím bez hromů. Ale bylo jasné, že na nás taky dojde.

Výprava nakonec odhlasovala, že půjdeme nejrychleji kupředu, co to půjde. Od chaty k chatě, protože každá další bouda nabízela vždy o něco lepší skrýš před případnou bouřkou. A tak jsme minuli Chatu na rozcestí, kde si hafani zavrkali na bivakující turisty u ohniště (kdo by taky čekal 4 psiska a 6 praštěných lidí ve dvě ráno na hřebeni hor :-D ). Dál pak Výrovku a protože kluci nabrali opravdu nádherné (ikdyž občas vražedné) tempo v tahu, rozhodli jsme se prchnout až na Luční boudu, která už je skoro u cíle – tedy 4km od Sněžky. :) Z kopce na Luční jsme naše chlapečky pustili na volno a zažila jsem si trošku horké chvilky, když mi Gripík nečekaně zmizel ve tmě a pár minut se prostě nevracel.. Zvěř byla asi velice lákavá.

Když jsme konečně dorazili na Luční boudu, s vděkem jsem zjistili, že tamní „vestibul“ je otevřený a že si můžeme dát pauzu pod střechou. Což se později ukázalo jako naše spása. Přesně ve 03:30 začalo pršet.. víc a víc... Bouřka se přihnala. Nebyl to žádný čajíček. Na Luční bylo sucho a docela útulno. Ovšem jediný, ale zato veliký háček to mělo. Bouřka se honila kolem dvě hodiny..přesně v onu dobu východu slunce. Který jsme si tím pádem chtě něchtě nechali ujít. :(
Nicméně jsme si v suchu odpočinuli, všichni jsme si nakonec podřímali, včetně pesanů...

V 5:15 jsme se postupně probouzeli. Déšť venku stále řádil, bouřka se zdála, že ustupuje. Ovšem, co teď? Počasí bylo „pod psa“, ale když už jsme se sem táhli takovou štreku... Nakonec jsme se rozdělili. Místní část výpravy se rozhodla přečkat déšť a pak vyrazit domů, my jsem se s Dominikem hecli, nasadili pláštěnky a hurá na Sněžku!! :D

Pršelo vydatně. Na Sněžku jsme se škrábali po té příkřejší stezce po mokrých kamenech docela dlouho. Ale odměna na sebe nenechala dlouho čekat. Nahoře jako když utne, déšť ustal, mraky odvanuly kamsi nad Polsko a nám se odkryl nádherný výhled do kraje.... slunečný, s mraky pod námi, pohádka. Opravdu odměna po tom úsilí, že mě už promeškaný východ mrzel jen trošku. :)

Zpátky jsem se vydali už za nádherného počasí, s četnými zastávkami a svačinami, prostě jsme si cestu dolů k autu užívali. Na pesanech bylo vidět, že už jsou také unavení, klusali sice vpředu, ale na odpočívadlech se nadšeně skládali ke spánku. Když zrovna neloudili bonbony či čokoládu..:D

Sumasumárum – byl to zážitek, co se vryje do paměti. Ty výhledy....příroda.... liduprázdno. Stálo to za to. Ikdyž nohy a záda ke konci pobolívaly. Ale vím jistě, že na podobnou šílenost příště zase kývneme, pro tu výzvu a zvědavost........... ;o)

P.S. Pochod směrem nahoru za tmy má své výhody. Kdyby mi totiž ty kopce za dne někdo ukázal a řekl „tam vyšplháš!“, tak ho rovno pošlu do oněch končin s tím, že tohle nedám..:D Když jsme se vraceli tou stejnou cestou zpět, byla jsem na nás hrdá, co všechno jsme byli schopni nevědomky vydupat...:)))

P.S. 2: Takovýhle výlet můžu jen doporučit, měli jsme po něm ty nejhodnější pesany na světě!

Foto bohužel není – byla tma..:))) A zpátky zas nebyl fotograf...:D